Štěpán Trochta: Porovnání verzí

Dr. '''Štěpán [[kardinál]] Trochta''' ([[26. březen|26. března]] [[1905]] [[Francova Lhota]] – [[6. duben|6. dubna]] [[1974]] [[Litoměřice]]) byl [[Česko|český]] [[římskokatolická církev|katolický]] [[duchovní]], [[řeholník]] a [[skaut]], jeden ze zakladatelů [[Česko|české]] provincie [[Salesiáni Dona Bosca|salesiánů]], dlouholetý člen [[Ústřední rada Junáka|Ústřední rady Junáka]] a nejvyšší [[duchovní rádce]] [[Češí katoličtí skauti|českých katolických skautů]] a 17. [[biskup litoměřický]] ([[1947]]–[[1974]]).  

[[16. listopad]]u [[1947]] byl v Praze vysvěcen na [[biskup]]a a jmenován biskupem litoměřickým (hlavním světitelem byl nuncius Saverio Ritter, spolusvětiteli biskup Mořic Pícha a arcibiskup Josef Beran). Jako biskupské heslo si zvolil ''Actio–sacrificium–caritas'' (česky: Práce–oběť–láska).  

Jako zastánce smířlivého přístupu ke komunistické vládě a schopný diplomat byl v březnu [[1948]] vybrán jako mluvčí katolických biskupů při jednáních s ní, avšak její nekompromisní proticírkevní postoj a odhodlání [[církev]] dříve či později zničit, jakož i fakt, že [[stát]] systematicky porušoval sliby a dohody dané na jednání, mu neumožňovaly dosáhnout jakékoliv rozumného výsledku. Zásadní roli též hrálo to, že formální hlava katolické církve, arcibiskup [[Josef Beran]], se klonila k nekompromisnímu přístupu vůči vládním požadavkům, který prosazovali zejména slovenští biskupové. Každopádně ale faktem je, že požadavky komunistických úřadů dalece překračovaly i Trochtovy nejzazší hranice, kam byl ochoten ustoupit. Historikové zabývající se historií pronásledování katolické církve v Československu se přou o to, zda se tak dělo proto, že komunisté církev nepochopili a nedošlo jim, že v některých principiálních otázkách prostě ustoupit nemůže, nebo zda se jednalo o záměrnou sabotáž jednání ze strany vedoucího vládní delegace Alexeje Čepičky, který si přál církev zničit, ne se s ní dohadovat.  

Čepička se též opakovaně scházel samostatně s Trochtou a evidentně se ho snažil dotlačit k tomu, aby se postavil proti ostatním biskupům a navázal s komunistickou vládou těsnější spolupráci, což ovšem Trochta odmítal. Jeho snahou totiž bylo maximálními ústupky omezit škody všude, kde je to možné, a získat čas na přípravu církve na život v podzemí. Nikdy neuvažoval o kolaboraci s komunismem a nikdy neztratil důvěru ostatních biskupů a papeže. V prosinci 1948 mu [[papež]] v Římě předal tzv. mexické fakulty, soubor dispensí pro jednotlivé biskupy a jejich místní církve, které je zbavovaly některých povinností, které by byly v době pronásledování na obtíž, a propůjčovaly jim některé pravomoci, které za normálních okolností náležely jen papeži a jeho Kurii.  

Poté, co bylo v březnu [[1949]] přerušeno jednání se státem, začal vytvářet ve své diecézi základy podzemních struktur. Po vyhlášení tzv. „Katolické akce“ osobně přečetl pastýřský list biskupů ''Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky'', ačkoliv jej státní úřady zakázaly, a podnikl opatření, aby byl čten v maximálním množství kostelů v diecézi. V červenci pak vydal směrnici určující jeho nástupce pro případ, že by byl zatčen a začal vybraným kněžím a vikářům udělovat zvláštní zmocnění podle fakult, které v roce 1948 přivezl z Říma. Evidentně již očekával své zatčení. Nakonec však prozatím zatčen nebyl, byl však nezákonně internován ve své rezidenci v [[Litoměřice|Litoměřicích]] a bylo mu znemožněno řádně vykonávat jeho biskupský úřad. V roce [[1951]] složil pod nátlakem, těžce nemocný a patrně i pod působením omamných prostředků slib věrnosti socialistické republice (sám odmítl, že by slib složil vědomě).  

Poté se domníval, že mu bude umožněno vykonávání biskupského úřadu, to se však nestalo a pouze mu to přineslo odsouzení od neústupného křídla církve. Když takto poučen další ústupky vládě odmítl, byl v roce [[1953]] zatčen a o rok později ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 25 letům těžkého žaláře. Byl vězněn na Ruzyni, Pankráci, Kartouzích a v [[Věznice Leopoldov|Leopoldově]].  

Státní bezpečnost a komunistické úřady cenzurovaly úmrtní oznámení a na závěr se pokusily zabránit jeho odeslání (ačkoliv neslo jimi schválený text). Řeholnice, která nesla oznámení na litoměřickou poštu, zaslechla po předání, jak pracovnice pošty říkají jedna druhé: ''To je vono, do koše s tím!''. Sestry však v tomto případě státní úřady přelstily, když znovu připravily dopisy (v nichž byly dvě verze oznámení – originální a zcenzurovaná) a nechali vrátného biskupství, aby poštu zavezl do Prahy a s pomocí svého známého ji nechal rozeslat hradní poštou.  

* ''Kardinál Trochta – mučedník: Terezín, Mauthausen, Dachau''; Signum unitatis, Nové Město nad Metují 1991 (1. vyd., 48 s.) - kompilace osobních vzpomínek, životopisu vydaného v Římě a svědectví jeho známých  

[[Kategorie:Čeští skauti]]