Welcome to the ScoutWiki Network

Štěpán Trochta

Z SkautWiki
Přejít na: navigace, hledání

Dr. Štěpán kardinál Trochta (26. března 1905 Francova Lhota6. dubna 1974 Litoměřice) byl český katolický duchovní, řeholník a skaut, jeden ze zakladatelů české provincie salesiánů, dlouholetý člen Ústřední rady Junáka a nejvyšší duchovní rádce českých katolických skautů a 17. biskup litoměřický (19471974).

Za druhé světové války podporoval protinacistický odboj, za což byl zatčen a poté vězněn v koncentračních táborech s doložkou RU (návrat nežádoucí). Po válce jej papež Pius XII. jmenoval biskupem litoměřickým.

V letech 19481949 byl mluvčím katolické biskupské konference při jednání s komunistickou vládou. V letech 19501960 byl nejprve nezákonně internován, později odsouzen ve vykonstruovaném procesu a vězněn v nejtěžších komunistických žalářích. Poté byl opět internován, až v roce 1968 začal znovu spravovat diecézi. V roce 1969 je papež Pavel VI. jmenoval kardinálem „in pectore“. Zemřel na mozkovou mrtvici, doslova „uřván k smrti“ krajským církevním tajemníkem.

Mládí

Štěpán Trochta se narodil ve valašské vesnici Francova Lhota (okres Vsetín) v zemědělské rodině jakožto nejstarší syn. 14. listopadu 1913 mu na zápal plic zemřel otec. Studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, ale musel studium přerušit a vrátit se domů pomáhat matce trpící tuberkulózou. Když se matčin zdravotní stav zlepšil, odjel v roce 1923 do Itálie do Turína, kde se připravoval v salesiánském noviciátu. Zde se seznámil a začal spolupracovat s Ignácem Stuchlým a Metodem Klementem, průkopníky salesiánského díla v Československu. V roce 1924 zde s nimi zorganizoval vznik salesiánského domu pro české hochy v Perose Argentině, který se v roce 1927 přestěhoval do Fryštáku na Moravě. Trochta se přestěhoval spolu s ním, ale o rok později se vrátil do Itálie, kde dokončil doktorát z teologie (2. červenec 1932) a obdržel kněžské svěcení (3. červenec 1932).

Kněz a salesián

Po návratu do vlasti se po odsloužení povinné vojenské služby plně soustředil na své kněžské a salesiánské povinnosti. Vedl stavbu salesiánského střediska v Ostravě a posléze budování dalšího střediska v Praze-Kobylisích. Zároveň zrenovoval kostel sv. Kříže v Praze Na Příkopě a stal se členem Ústřední junácké rady a nejvyšším duchovním rádcem českých katolických skautů. Po okupaci a zahájení druhé světové války se zapojil do domácího odboje, když ukrýval a podporoval hledané odbojáře a židovské uprchlíky. Byl napojen na radiotelegraficko-zpravodajskou skupinu docenta Vladimíra Krajiny, která ho údajně registrovala jako rezervního šifranta pro vysílačku Spartu I. Gestapo také nelibě neslo jeho kázání, která shledávalo nepřátelskými k nacismu a Velkoněmecké říši. V roce 1940 byl zatčen, ale pro nedostatek důkazů propuštěn. 28. května 1942 byl ale zatčen znovu a zbytek války prožil v koncentračních táborech Terezín, Mauthausen a Dachau. Přežil pouze proto, že jeho přátelé dosáhli povolení posílat mu balíky s jídlem (dávky, které dostával, by k přežití nestačily) a posléze se podařilo odstranit z jeho spisu poznámku RU (Rückkehr ungewünscht – návrat nežádoucí). 25. dubna 1945 byl koncentrační tábor v Dachau, kde pobýval, osvobozen Američany. 23. května 1945 se vrátil ke svým salesiánským spolubratrům v Praze.

Biskup

Erb kardinála Trochty

16. listopadu 1947 byl v Praze vysvěcen na biskupa a jmenován biskupem litoměřickým (hlavním světitelem byl nuncius Saverio Ritter, spolusvětiteli biskup Mořic Pícha a arcibiskup Josef Beran). Jako biskupské heslo si zvolil Actio–sacrificium–caritas (česky: Práce–oběť–láska).

Jako zastánce smířlivého přístupu ke komunistické vládě a schopný diplomat byl v březnu 1948 vybrán jako mluvčí katolických biskupů při jednáních s ní, avšak její nekompromisní proticírkevní postoj a odhodlání církev dříve či později zničit, jakož i fakt, že stát systematicky porušoval sliby a dohody dané na jednání, mu neumožňovaly dosáhnout jakékoliv rozumného výsledku. Zásadní roli též hrálo to, že formální hlava katolické církve, arcibiskup Josef Beran, se klonila k nekompromisnímu přístupu vůči vládním požadavkům, který prosazovali zejména slovenští biskupové. Každopádně ale faktem je, že požadavky komunistických úřadů dalece překračovaly i Trochtovy nejzazší hranice, kam byl ochoten ustoupit. Historikové zabývající se historií pronásledování katolické církve v Československu se přou o to, zda se tak dělo proto, že komunisté církev nepochopili a nedošlo jim, že v některých principiálních otázkách prostě ustoupit nemůže, nebo zda se jednalo o záměrnou sabotáž jednání ze strany vedoucího vládní delegace Alexeje Čepičky, který si přál církev zničit, ne se s ní dohadovat.

Čepička se též opakovaně scházel samostatně s Trochtou a evidentně se ho snažil dotlačit k tomu, aby se postavil proti ostatním biskupům a navázal s komunistickou vládou těsnější spolupráci, což ovšem Trochta odmítal. Jeho snahou totiž bylo maximálními ústupky omezit škody všude, kde je to možné, a získat čas na přípravu církve na život v podzemí. Nikdy neuvažoval o kolaboraci s komunismem a nikdy neztratil důvěru ostatních biskupů a papeže. V prosinci 1948 mu papež v Římě předal tzv. mexické fakulty, soubor dispensí pro jednotlivé biskupy a jejich místní církve, které je zbavovaly některých povinností, které by byly v době pronásledování na obtíž, a propůjčovaly jim některé pravomoci, které za normálních okolností náležely jen papeži a jeho Kurii.

Poté, co bylo v březnu 1949 přerušeno jednání se státem, začal vytvářet ve své diecézi základy podzemních struktur. Po vyhlášení tzv. „Katolické akce“ osobně přečetl pastýřský list biskupů Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, ačkoliv jej státní úřady zakázaly, a podnikl opatření, aby byl čten v maximálním množství kostelů v diecézi. V červenci pak vydal směrnici určující jeho nástupce pro případ, že by byl zatčen a začal vybraným kněžím a vikářům udělovat zvláštní zmocnění podle fakult, které v roce 1948 přivezl z Říma. Evidentně již očekával své zatčení. Nakonec však prozatím zatčen nebyl, byl však nezákonně internován ve své rezidenci v Litoměřicích a bylo mu znemožněno řádně vykonávat jeho biskupský úřad. V roce 1951 složil pod nátlakem, těžce nemocný a patrně i pod působením omamných prostředků slib věrnosti socialistické republice (sám odmítl, že by slib složil vědomě).

Poté se domníval, že mu bude umožněno vykonávání biskupského úřadu, to se však nestalo a pouze mu to přineslo odsouzení od neústupného křídla církve. Když takto poučen další ústupky vládě odmítl, byl v roce 1953 zatčen a o rok později ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 25 letům těžkého žaláře. Byl vězněn na Ruzyni, Pankráci, Kartouzích a v Leopoldově.

V květnu 1960 byl při amnestii propuštěn na svobodu, ale bylo mu nadále znemožněno vykonávat kněžský nebo biskupský úřad. Nejdříve se živil jako dělník či instalatér, později po srdeční mrtvici (1962) žil (pod dohledem) v církevních sociálních zařízeních. Navzdory tomu dokázal tajně vysvětit několik kněží, zejména salesiánů, což StB ušlo, ačkoliv na něj nasadila celou řadu agentů. 19. července 1968 byl rehabilitován a začal znovu vykonávat svůj biskupský úřad. Dne 28. dubna 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore, jmenování bylo zveřejněno v roce 1973. Od roku 1970 začal stát opět omezovat jeho biskupské působení.

Smrt

V pátek 5. dubna 1974 okolo poledne navštívil biskupskou rezidenci opilý krajský církevní tajemník Karel Dlabal a vyžadoval okamžitou audienci u biskupa. Námitky monsignora Korejse, že otec biskup je těžce nemocen a má od lékařů nařízený naprostý klid na lůžku a nemůže ho proto přijmout, odmítl akceptovat a prohlásil, že ho Trochta přijmout musí, což se nakonec stalo. Následovalo několikahodinové jednání, během kterého Dlabal na kardinála řval a častoval jej výhrůžkami a vulgárními výrazy (podle kardinálova tajemníka mons. Korejse jej mimo jiné označoval za hnusného starce a vyhrožoval, že mu zpřeráží hnáty).[1]

V 6 hodin večer už k smrti vyčerpaný Trochta nedokázal pokračovat v jednání a nařídil P. Pekárkovi, aby opilého Dlabala odvezl domů do Ústí nad Labem, neboť již nehodlá nadále snášet jeho sprosté a ponižující řeči.[2] Co si P. Pekárek o církevním tajemníkovi myslel, nejlépe dosvědčuje fakt, že s ním odmítl jet autem sám a vyžádal si spolujezdce, který by byl svědkem, pokud by došlo k nějakému incidentu (tuto úlohu sehrál generální vikář P. Dr. Holoubek). Oba později shodně konstatovali, že to, co se dělo za jízdy, nelze slušnými slovy popsat.

Kardinála Trochtu nalezli druhého dne ráno v agónii. Zemřel na následky rozsáhlé mozkové mrtvice v litoměřické nemocnici okolo 3 hodin odpoledne.

Pohřeb

Státní bezpečnost a komunistické úřady cenzurovaly úmrtní oznámení a na závěr se pokusily zabránit jeho odeslání (ačkoliv neslo jimi schválený text). Řeholnice, která nesla oznámení na litoměřickou poštu, zaslechla po předání, jak pracovnice pošty říkají jedna druhé: To je vono, do koše s tím!. Sestry však v tomto případě státní úřady přelstily, když znovu připravily dopisy (v nichž byly dvě verze oznámení – originální a zcenzurovaná) a nechali vrátného biskupství, aby poštu zavezl do Prahy a s pomocí svého známého ji nechal rozeslat hradní poštou.

Byly též kladeny překážky v účasti na pohřbu, která měla být maximálně omezena, zahraniční hosté nesměli koncelebrovat Mši svatou či mluvit na pohřbu a některým nebyl dovolen vjezd do země (nejvýznačnější z takto odmítnutých hostů byl polský primas, kardinál Stefan Wyszyński). Krakovský arcibiskup Karol Wojtyla (později papež Jan Pavel II.) během posledního rozloučení ignoroval zákaz komunistických úřadů a pronesl nad rakví krátký proslov, v němž Trochtu označil za mučedníka).[3]


Literatura o Trochtovi

  • Kardinál Trochta – mučedník: Terezín, Mauthausen, Dachau; Signum unitatis, Nové Město nad Metují 1991 (1. vyd., 48 s.) - kompilace osobních vzpomínek, životopisu vydaného v Římě a svědectví jeho známých
  • Jaroslav Novosad: Štěpán Trochta – Svědek „T“; Portál, Praha 2001 (1. vyd., 238 s.), ISBN 80-7178-591-1

Externí odkazy

Reference

  1. Jaroslav Novosad: Štěpán Trochta – Svědek „T“; Portál, Praha 2001, ISBN 80-7178-591-1, str. 229
  2. Doslov Josefa Pekárka v: Kardinál Trochta – mučedník: Terezín, Mauthausen, Dachau; Signum unitatis, Nové Město nad Metují 1991, str. 42
  3. Jaroslav Novosad: Štěpán Trochta – Svědek „T“; Portál, Praha 2001, ISBN 80-7178-591-1, str. 235