Szare Szeregi

Z SkautWiki
Přejít na: navigace, hledání

Szare Szeregi (česky Šedivé/Šeré/Šedé řady/zástupy) bylo krycí jméno pro harcerskou odbojovou organizaci složenou z členů ZHP, působící v Polsku za okupace v letech 1939-1945. Szare Szeregi založila Náčelnická rady harcerů (Naczelna Rada Harcerska) 27. září 1939. Organizace úzce spolupracovala s Polským podzemním státem a se Zemskou armádou.

V širším slova smyslu zahrnovalo krycí jméno celé ZHP, které bylo po čas okupace ilegální. Do přelomu let 1943/1944 řídilo organizaci ZHP v okupovaném Polsku pětičlené náčelnictvo, poté počet členů vzrostl na šest. Vůdcem organizace byl nejprve harcmistr RP Jan Mauersberger, po jeho smrti v roce 1942 jej vystřídal Tadeusz Kupczyński.

Vůdci skupiny Szare Szeregi v užším slova smyslu (tj. vůdci tajné organizace přímo určené pro aktivní podzemní operace) byli náčelníci Hlavního velitelství Pasieka, kterými byli postupně Florian Marciniak (1939-1943), Stanisław Broniewski (1943-1944) a Leon Marszałek (1944-1945).

Struktura organizace

Organizace se postupně po všech stránkách vyvíjela, jméno Szare Szeregi, původně používané pouze v Poznani, bylo přijato celou organizací až v roce 1940. Původně se pro odbojovou činnost počítalo pouze s harcery staršími 17 let, později však, z důvodu enormního zájmu mladých, ztrát mezi starými harcery i rostoucímu přídělu úkolů, byla organizace rozšířena. Její členění bylo jednak územní, jednak věkové.

Věková struktura

Zhruba v roce 1942 se utvořilo členění na tři věkové skupiny: Zawisza, Válečné školy a Útočné skupiny. Členění se týká mužské části organizace, dívky jsou uvedeny jen aby bylo vidět, k čemu se připravovaly ony. Jejich výcvik byl oddělený a ne tak strukturovaný.

  • Zawisza (12-15 let)

V Zawiszovi se nejmladší odbojáři učili základní dovednosti pro pozdější odbojovou a podpůrnou činnost. Výjimečně se účastnili akcí, v nichž nehrozilo prakticky žádné riziko, aby získali zkušenosti. Za varšavského povstání byli chlapci i děvčata Zawiszy páteří Harcerské polní pošty či byli využívání jako poslové či pro další nebojové úkoly. Nutno poznamenat, že v rámci svých úkolů museli často překonávat zemi nikoho. Přímé bojové nasazení bylo zrpvu výjimečné, posléze se ale stalo (minimálně u chlapců) běžným. Nezastupitelnou roli hráli chlapci tohoto věku, včetně řady členů Zawiszy, v tzv. „kanálových jednotkách“, neboť ty vyžadovaly členy drobné postavy.

  • Válečné školy (Szkoły Bojowe či BS; 16-18 let)

Zintentzívňovala se výuka bojových dovedností, jejich členové se připravovali na přímé bojové nasazení a účastnili se i nebezpečnějších akcí, jako byly tzv. malé sabotáže (akce propagandistického rázu, jako strhávání nacistických symbolů, kreslení symbolů Polského podzemního státu na veřejných prostranstvích, šíření letáků) či jednodušší výzvědné akce (např. sledování a hlášení pohybů německých ozbrojenců). Dívky v tomto věku byly cvičeny pro podpůrné činnosti: jako ošetřovatelky, pozorovatelky, listonošky, spojky, spojovatelky a administrativní pracovnice. Ve Varšavě vznikla zvláštní organizace pro malé sabotáže, Wawer.

Za Varšavského povstání se mužská část Waweru i dalších družin zapojila do struktur Zemské armády a účastnila se přímo bojových akcí, zatímco dívky tohoto věku nastoupily na plnění svých podpůrných rolí. Oboje skupiny utrpěly těžké ztráty nejen v boji a při dělostřeleckém a leteckém bombardování, ale též i z toho důvodu, že Němci často nebrali zajatce a vzdávající se bojovníky i podpůrný personál bez ohledu na věk a pohlaví prostě povraždili.

  • Útočné skupiny (Grupy Szturmowe či GS; nad 18 let)

Útočné skupiny podléhaly velení Zemské armády. Jejich členové dokončovali výcvik a zapojovali s již přímo do bojových akcí či je někdy i samostatně organizovali. Jedním z jejich nejslavnějších samostatných počinů byla legendární Akce u Arsenálu, v níž osvobodili z rukou Gestapa přes dvacet vězňů. Účastnili se i nejobtížnějších akcí a nesli všechna rizika konspirace.

Za varšavského povstání patřily harcerské jednotky (zejména prapor zvláštního určení Parasol a prapor Zośka) k vůbec nejlepším jednotkám povstalců. Oba bojovaly až do všeobecné kapitulace, přičemž utrpěly asi 80% ztráty. Vysoce hodnoceny byly i prapory Baszta a Wigry a jednotky bojující po boku partyzánů v horách Svatého Kříže. Ženy plnily podpůrné role, na rozdíl mladších harcerek běžně působily jako polní ošetřovatelky a spojky přímo na čáře dotyku s nepřítelem. I ony utrpěly strašlivé ztráty, jednak protože Němci nerespektovali znak červeného kříže, jednak protože často vraždili zajatce, včetně ošetřovatelek.

Odkazy

Související články

Externí odkazy